Před několika dny jsem si založila blog, na němž hodlám postupně recenzovat ty nejzajímavější knihy, které jsem poslední dobou přečetla, a které navíc v ČR nejsou známé tak, jak by si podle mého názoru zasloužily. Pokud se chcete podívat, tady je link:
http://trochujineknihy.blogspot.com/
úterý, 6. března 2012
středa, 23. listopadu 2011
You make me sing
He makes me scream
You make me think
He makes me dream
He makes me beam
You make me whole
He's touching my hand
You're touching my soul
You make my heart beat
He makes my head spin
You make me breathe
He makes me grin
You make me see
He makes me blind
You're so flawless
He's one of a kind
You make me fight
He makes me rule
You're a good man
And I... am a fool
úterý, 22. listopadu 2011
Poslední dobou dávám své básně spíš na Facebook, takže... tohle je takový menší průřez tím, co jsem napsala od posledního příspěvku zde.
I Shall Be Your Light
A nakonec jedna česká:
Děkuji
I Shall Be Your Light
I shall be your light--
A firefly in the night
A comet burning bright
A shadow that is white,
and...
I shall lead your way--
Always save your day
Always make you stay
No matter what you say,
and...
It will make you blind--
You know, that is bind
by the contract that you
signed
Surely out of mind
Words And Promises
As empty
as my eyes,
As tempting
as your lies,
I can't hear them
anymore
They are shattered
on the floor
They are not worth
crying for
Your promises
and words as well
Take them all
And go to hell.
A nakonec jedna česká:
Děkuji
Některé věci se nemění.
Stále se ti třesou ruce,
když jsi nervózní.
Stále jsi tak okouzlující,
jak si tě pamatuji.
Jiné věci se mění od základu.
Dívala jsem se na tebe
s nekonečným obdivem.
A když jsem o tobě mluvila,
mé oči zářily.
Byl jsi dokonalý.
Teď je v mém pohledu laskavost.
A spousta vzpomínek.
Už nejsi perfektní,
ale ze mne jsi udělal
lepšího člověka.
pátek, 23. září 2011
Proč ho nemám ráda
Občas se mně lidé ptají, proč ho nemám ráda.
Ne snad, že bych to někde rozhlašovala, ale před nejbližšími přáteli se tím netajím. Navíc, pokud mne dobře znáte, není většinou těžké dát si 2 + 2 dohromady. A jakmile si někdo uvědomí, že odpověď zní čtyři, okamžitě následuje otázka:
"Jak to?"
Skutečně, jak to, že nemám ráda člověka, který je jinak všeobecně velmi oblíbený?
Většinou odpovídám vyhýbavě - ve smyslu: "Nevím, prostě mi něčím nesedí.", nebo: "Není mi sympatický.", a pak v duchu dodám: "Proboha, tak mě za to nech zavřít, no!", protože nemít ho ráda je očividně horší prohřešek, než nesnášet Vánoce, nebo věšet štěňata do průvanu.
Za ocásky.
(Mimochodem, kdyby to někoho zajímalo - Vánoce jsou můj oblíbený svátek. A zvířeti bych nikdy neublížila.)
Ať už však na tu otázku pronesu cokoli, je to vždycky značné zjednodušení situace, takže bych v ní teď ráda udělala pořádek.
Za prvé - nejsme přátelé, jen známí, nemůžu tedy říct, že bych o něm věděla úplně všechno. Netuším, jaká je jeho oblíbená barva, nebo z čeho má největší strach. A když jsem ho poznala, byl mi sympatický, dokonce jsem ho vlastně měla i docela ráda.
Co se tedy změnilo?
Abych pravdu řekla, jako první se mi vybavuje, jak se několikrát nepříjemně navezl do jiné osoby, které si nesmírně vážím. Samozřejmě, v rámci zlatého dobrého pravidla: "Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem." bych byla schopná to i přehlédnout, pak jsem si ale všimla, že na rýpání ostatních je postavena velká část jeho vtipů.
Jedna má část si říká: "Proč ne?", druhé, mirko-dušínovské se to nelíbí. Nehledě na to, že dělat si legraci z někoho, kdo je v místnosti a může reagovat, je něco jiného, než vtipkovat dotyčnému za zády. Několikrát mne tedy napadlo... proč to sakra dělá?
Čím déle jsem se na něj dívala, tím víc mi přišlo, že svým sebevědomím, žoviálním chováním a neustálým žertováním maskuje nějakou vnitřní nejistotu. A to mi docela vadí. Nelíbí se mi, když někdo něco předstírá, když si hraje na něco, co není. Já mu tu jeho pózu prostě nevěřím.
Nějakou dobu jsme se neviděli a proto jsem neměla důvod o něm přemýšlet. Nedávno mi ale došel pravý, skrytý důvod toho, co mi na tom dotyčném nejvíc nesedí. Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že v něm vidím sebe. Za pár let. Možná za pár desítek let. Někoho, kdo je oblíbený hlavně proto, že umí být sarkastický, jízlivý a nedělá mu problémy shazovat občas ostatní. Někoho, kdo sice není zlý, ale není taky úplně upřímný.
A to je něco, co mne děsí. Je docela možné, že jednou budu úplně stejná jako on. Dobrá v tom, co dělám (protože ač nepatřím mezi jeho fanoušky, musím uznat, že svou práci dělá výtečně), ovšem trochu falešná. Nic takového nechci.
Takže...
Proto ho nemám ráda.
Ne snad, že bych to někde rozhlašovala, ale před nejbližšími přáteli se tím netajím. Navíc, pokud mne dobře znáte, není většinou těžké dát si 2 + 2 dohromady. A jakmile si někdo uvědomí, že odpověď zní čtyři, okamžitě následuje otázka:
"Jak to?"
Skutečně, jak to, že nemám ráda člověka, který je jinak všeobecně velmi oblíbený?
Většinou odpovídám vyhýbavě - ve smyslu: "Nevím, prostě mi něčím nesedí.", nebo: "Není mi sympatický.", a pak v duchu dodám: "Proboha, tak mě za to nech zavřít, no!", protože nemít ho ráda je očividně horší prohřešek, než nesnášet Vánoce, nebo věšet štěňata do průvanu.
Za ocásky.
(Mimochodem, kdyby to někoho zajímalo - Vánoce jsou můj oblíbený svátek. A zvířeti bych nikdy neublížila.)
Ať už však na tu otázku pronesu cokoli, je to vždycky značné zjednodušení situace, takže bych v ní teď ráda udělala pořádek.
Za prvé - nejsme přátelé, jen známí, nemůžu tedy říct, že bych o něm věděla úplně všechno. Netuším, jaká je jeho oblíbená barva, nebo z čeho má největší strach. A když jsem ho poznala, byl mi sympatický, dokonce jsem ho vlastně měla i docela ráda.
Co se tedy změnilo?
Abych pravdu řekla, jako první se mi vybavuje, jak se několikrát nepříjemně navezl do jiné osoby, které si nesmírně vážím. Samozřejmě, v rámci zlatého dobrého pravidla: "Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem." bych byla schopná to i přehlédnout, pak jsem si ale všimla, že na rýpání ostatních je postavena velká část jeho vtipů.
Jedna má část si říká: "Proč ne?", druhé, mirko-dušínovské se to nelíbí. Nehledě na to, že dělat si legraci z někoho, kdo je v místnosti a může reagovat, je něco jiného, než vtipkovat dotyčnému za zády. Několikrát mne tedy napadlo... proč to sakra dělá?
Čím déle jsem se na něj dívala, tím víc mi přišlo, že svým sebevědomím, žoviálním chováním a neustálým žertováním maskuje nějakou vnitřní nejistotu. A to mi docela vadí. Nelíbí se mi, když někdo něco předstírá, když si hraje na něco, co není. Já mu tu jeho pózu prostě nevěřím.
Nějakou dobu jsme se neviděli a proto jsem neměla důvod o něm přemýšlet. Nedávno mi ale došel pravý, skrytý důvod toho, co mi na tom dotyčném nejvíc nesedí. Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že v něm vidím sebe. Za pár let. Možná za pár desítek let. Někoho, kdo je oblíbený hlavně proto, že umí být sarkastický, jízlivý a nedělá mu problémy shazovat občas ostatní. Někoho, kdo sice není zlý, ale není taky úplně upřímný.
A to je něco, co mne děsí. Je docela možné, že jednou budu úplně stejná jako on. Dobrá v tom, co dělám (protože ač nepatřím mezi jeho fanoušky, musím uznat, že svou práci dělá výtečně), ovšem trochu falešná. Nic takového nechci.
Takže...
Proto ho nemám ráda.
neděle, 18. září 2011
Opět do prvního ročníku
Zítra začíná na UPOLu nový semestr a na mne pomalu padá nostalgie. Znovu jsem v prvním ročníku, tentokrát však ne bakalářského, nýbrž magisterského studia, a proto mě láká srovnávat nynější situaci s dobou, kdy jsem v Olomouci před čtyřmi roky začínala.
Došlo mi to už u zápisu - tenkrát jsem měla problém najít místnost, v níž se zápis konal, a když jsem konečně vešla do té správné, setkala jsem se se spoustou neznámých tváří. Letos jsme byly domluvené s kamarádkou a při cestě do auly se k nám přidala ještě skupina dalších spolužáků.
Nikdo mi nemusel vysvětlovat, co jsou to předměty typu A, B a C, nebo jak si je zapsat přes internetový portál. A když jsem si vybírala, na co vlastně budu chodit, nerozhodovala jen náplň kurzu a čas, ale často i to, kdo ho vyučuje.
V našem bytě je teď několik nováčků, kteří v červnu odmaturovali a zítřek pro ně bude velkým krokem do neznáma. Já vím, že mám nejdřív hodinu v P14, P18 a nakonec v P16. A že až půjdu ráno do školy, s velkou většinou lidí, které na anglistice potkám, se pozdravím, nebo prohodíme pár slov o prázdninách.
Být opět v prvním ročníku se mi tedy líbí, ale jsem ráda, že už je to to magisterské studium a mám proto poměrně jasnou představu, co mne kde čeká. Je to jako ve vztahu, řekla bych. Začátky jsou vzrušující a zábavné, ale mít svou jistotu a zaběhlou rutinu člověka uklidňuje.
Došlo mi to už u zápisu - tenkrát jsem měla problém najít místnost, v níž se zápis konal, a když jsem konečně vešla do té správné, setkala jsem se se spoustou neznámých tváří. Letos jsme byly domluvené s kamarádkou a při cestě do auly se k nám přidala ještě skupina dalších spolužáků.
Nikdo mi nemusel vysvětlovat, co jsou to předměty typu A, B a C, nebo jak si je zapsat přes internetový portál. A když jsem si vybírala, na co vlastně budu chodit, nerozhodovala jen náplň kurzu a čas, ale často i to, kdo ho vyučuje.
V našem bytě je teď několik nováčků, kteří v červnu odmaturovali a zítřek pro ně bude velkým krokem do neznáma. Já vím, že mám nejdřív hodinu v P14, P18 a nakonec v P16. A že až půjdu ráno do školy, s velkou většinou lidí, které na anglistice potkám, se pozdravím, nebo prohodíme pár slov o prázdninách.
Být opět v prvním ročníku se mi tedy líbí, ale jsem ráda, že už je to to magisterské studium a mám proto poměrně jasnou představu, co mne kde čeká. Je to jako ve vztahu, řekla bych. Začátky jsou vzrušující a zábavné, ale mít svou jistotu a zaběhlou rutinu člověka uklidňuje.
neděle, 7. listopadu 2010
Amerikanistické kolokvium
Znáte to - když do sklenice s objemem 300 ml nalijete 150 ml vody, je buď poloprázdná, nebo poloplná. Když si na sebe vezmete šaty ze syrového masa, jste buď blázen, nebo Lady Gaga.
Když se zúčastníte 17. amerikanistického kolokvia v Olomouci, můžete buď napsat zcela seriózní reportáž o zcela seriózní vědecké konferenci, nebo prostě popsat, jak jste profesorům vařili kávu a ještě si to stihli nehorázně užívat.
No, a protože v mém světě jsou sklenice poloplné a Lady Gaga geniální umělkyně, rozhodla jsem se vám teď povykládat o svých dobrodružstvích s otlučeným samovarem.
Připoutejte se, prosím.
No, a protože v mém světě jsou sklenice poloplné a Lady Gaga geniální umělkyně, rozhodla jsem se vám teď povykládat o svých dobrodružstvích s otlučeným samovarem.
Připoutejte se, prosím.
Všechno začalo ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme já, Vojta a Simona nastoupili do služby jako asistenti na výše zmíněné akci. Jedinou naší povinností bylo starat se o hosty - tedy mít neustále připravené kafe, široký úsměv, horkou vodu na čaj, koláčky, případně radu pro Olomouce neznalé akademiky - a samozřejmě, pokud možno mezinárodně nezostudit místní katedru anglistiky.
*chvilka napětí*
Jak to dopadlo?
Psaním tohoto článku úspěšně a s nadšením načínám druhý týden virózy, která se na mě vrátila poté, co jsem tři dny v kuse strávila ve škole, spala denně necelých šest hodin a snědla jen tolik jídla, abych se udržela naživu. Simoně se zase podařilo nastydnout a Vojta sice tvrdí, že je v pořádku, ale naposledy jsem ho viděla včera večer, takže kdo ví, jestli někde na cestě domů bídně nezhynul.
Každopádně, jistě si z toho dokážete vyvodit, že jsme se svých povinností zhostili opravdu poctivě a nijak jsme se nešetřili. (Zhruba stejně, jako teď nešetřím svou skromností.) Pokud nám zbylo pár volných chvil (ve čtvrtek skoro žádná, v sobotu už jsme byli zkušenější, takže se jich našlo víc), seděli jsme u - jak příznačné - kulatého stolu a jen tak si povídali, zejména pak o škole a o tom, jestli bude dost tekutého kofeinu i o další přestávku, nebo zda-li by nebylo lepší navařit ho víc.
Kupodivu, v takových momentech jsem se cítila podivuhodně spokojená.
No, a pak se to stalo. Nevím, kdy přesně jsem se do té atmosféry zamilovala, ale pravděpodobně hned první den. Nikdo nám totiž nedával najevo, že je intelektuální výkvět společnosti, zatímco my pouhá lůza, a dokonce si troufám říct, že si to tam nikdo ani nemyslel. Všichni účastníci se k nám chovali nesmírně mile, ochotně se bavili a kdykoli jsem byť jen na chvíli dala najevo, jak je pro mne takové prostředí španělskou vesnicí, vždycky se našel někdo, kdo se mne ujal a ujistil mě, že můžu být naprosto v klidu.
To jsem, upřímně, vůbec nečekala. Snažili jsme se mít všechno perfektní, aby na UPOL, katedru a hlavně organizátory nepadlo ani smítko špíny, ale je fakt, že s takovým složením hostů to ani moc obtížné nebylo. A hned druhý den už jsem věděla, že jednou... jednou... bych chtěla stát i na druhém konci barikády. Přijet na takovou konferenci jako host, který má ostatním doopravdy co nabídnout, a vyzkoušet si to z opačné strany.
Protože akademický svět podle všeho není jen o snaze nepodlehnout pokušení a prostě nezačít s paděláním peněz, aby bylo na papíry do kopírky, nebo o boji s úředním šimlem. Občas je i o krásných myšlenkách, zbytečných, byť zajímavých teoriích... a neuvěřitelné svobodě.
Jednou bych jí chtěla kousek pro sebe.
*chvilka napětí*
Jak to dopadlo?
Psaním tohoto článku úspěšně a s nadšením načínám druhý týden virózy, která se na mě vrátila poté, co jsem tři dny v kuse strávila ve škole, spala denně necelých šest hodin a snědla jen tolik jídla, abych se udržela naživu. Simoně se zase podařilo nastydnout a Vojta sice tvrdí, že je v pořádku, ale naposledy jsem ho viděla včera večer, takže kdo ví, jestli někde na cestě domů bídně nezhynul.
Každopádně, jistě si z toho dokážete vyvodit, že jsme se svých povinností zhostili opravdu poctivě a nijak jsme se nešetřili. (Zhruba stejně, jako teď nešetřím svou skromností.) Pokud nám zbylo pár volných chvil (ve čtvrtek skoro žádná, v sobotu už jsme byli zkušenější, takže se jich našlo víc), seděli jsme u - jak příznačné - kulatého stolu a jen tak si povídali, zejména pak o škole a o tom, jestli bude dost tekutého kofeinu i o další přestávku, nebo zda-li by nebylo lepší navařit ho víc.
Kupodivu, v takových momentech jsem se cítila podivuhodně spokojená.
No, a pak se to stalo. Nevím, kdy přesně jsem se do té atmosféry zamilovala, ale pravděpodobně hned první den. Nikdo nám totiž nedával najevo, že je intelektuální výkvět společnosti, zatímco my pouhá lůza, a dokonce si troufám říct, že si to tam nikdo ani nemyslel. Všichni účastníci se k nám chovali nesmírně mile, ochotně se bavili a kdykoli jsem byť jen na chvíli dala najevo, jak je pro mne takové prostředí španělskou vesnicí, vždycky se našel někdo, kdo se mne ujal a ujistil mě, že můžu být naprosto v klidu.
To jsem, upřímně, vůbec nečekala. Snažili jsme se mít všechno perfektní, aby na UPOL, katedru a hlavně organizátory nepadlo ani smítko špíny, ale je fakt, že s takovým složením hostů to ani moc obtížné nebylo. A hned druhý den už jsem věděla, že jednou... jednou... bych chtěla stát i na druhém konci barikády. Přijet na takovou konferenci jako host, který má ostatním doopravdy co nabídnout, a vyzkoušet si to z opačné strany.
Protože akademický svět podle všeho není jen o snaze nepodlehnout pokušení a prostě nezačít s paděláním peněz, aby bylo na papíry do kopírky, nebo o boji s úředním šimlem. Občas je i o krásných myšlenkách, zbytečných, byť zajímavých teoriích... a neuvěřitelné svobodě.
Jednou bych jí chtěla kousek pro sebe.
pondělí, 23. srpna 2010
23.8. 2010 je den, kdy jsem se oficiálně stala starou.
Vážně.
Mám problémy se zády. O svém zdraví a nemocích jsem schopná mluvit hodiny. Občas si nemůžu vzpomenout, kam jsem co založila. Jestliže vidím svou oblíbenou čokoládu ve slevě, potěší mě to.
Přesto mne žádná z těch věcí nezlomila.
Přišlo to až dnes, když jsem na eBayi našla obyčejné tričko s nápisem "I *obrázek rudého srdce* Roger Federer" (pro slabší: "Miluji Rogera Federera"), kriticky... leč toužebně... se na něj zadívala a řekla si: "No jo, jenže to se nehodí. Vždyť on už je ženatý, má dvě děti..." a vzápětí šokovaně vytřeštila oči.
Kdy jsem naposledy přemýšlela nad tím, jestli se něco hodí, nebo nehodí... a netýkalo se to módy? Najednou jsem měla pocit, že pokud si to triko pořídím, budu trapná, a pokud ne, tak usedlá. Přitom já vlastně Federera poslední dobou spíš nemůžu vystát, takže všechny ty myšlenkové pochody byly naprosto zbytečné a kontraproduktivní. Jak je mým dobrým zvykem, pouze jsem si nasadila brouka do hlavy, a protože jsem zrovna neměla nic lepšího na práci, nechala jsem ho, ať se uvnitř prochází.
Nakonec nám oběma pomohlo vizualizovat si dvě hypotetické a naprosto nereálné situace:
První
Potkám na ulici Federera a na hrudníku mám napsáno, že ho miluju. *palec dolů, dav bučí*
Druhá
Potkám na ulici Federera a na prsou se mi skví nápis: "Vamos Rafa!" (španělsky "Do toho, Rafo!") *palec nahoru, dav hlasitě aplauduje a zasypává Sarah květinami*
Takže, abych shrnula své dnešní poznatky:
- Ženy občas touží po věcech, které ve skutečnosti nechtějí.
- Kdyby ženy místo přemýšlení o nesmyslech začaly zbrojit, do roka by ovládly svět.
- Je mnohem snazší a pro člověka bezpečnější vyjadřovat spíše negativní emoce.
- Rafael Nadal se mi dobře vyjímá na ploše.
Vážně.
Mám problémy se zády. O svém zdraví a nemocích jsem schopná mluvit hodiny. Občas si nemůžu vzpomenout, kam jsem co založila. Jestliže vidím svou oblíbenou čokoládu ve slevě, potěší mě to.
Přesto mne žádná z těch věcí nezlomila.
Přišlo to až dnes, když jsem na eBayi našla obyčejné tričko s nápisem "I *obrázek rudého srdce* Roger Federer" (pro slabší: "Miluji Rogera Federera"), kriticky... leč toužebně... se na něj zadívala a řekla si: "No jo, jenže to se nehodí. Vždyť on už je ženatý, má dvě děti..." a vzápětí šokovaně vytřeštila oči.
Kdy jsem naposledy přemýšlela nad tím, jestli se něco hodí, nebo nehodí... a netýkalo se to módy? Najednou jsem měla pocit, že pokud si to triko pořídím, budu trapná, a pokud ne, tak usedlá. Přitom já vlastně Federera poslední dobou spíš nemůžu vystát, takže všechny ty myšlenkové pochody byly naprosto zbytečné a kontraproduktivní. Jak je mým dobrým zvykem, pouze jsem si nasadila brouka do hlavy, a protože jsem zrovna neměla nic lepšího na práci, nechala jsem ho, ať se uvnitř prochází.
Nakonec nám oběma pomohlo vizualizovat si dvě hypotetické a naprosto nereálné situace:
První
Potkám na ulici Federera a na hrudníku mám napsáno, že ho miluju. *palec dolů, dav bučí*
Druhá
Potkám na ulici Federera a na prsou se mi skví nápis: "Vamos Rafa!" (španělsky "Do toho, Rafo!") *palec nahoru, dav hlasitě aplauduje a zasypává Sarah květinami*
Takže, abych shrnula své dnešní poznatky:
- Ženy občas touží po věcech, které ve skutečnosti nechtějí.
- Kdyby ženy místo přemýšlení o nesmyslech začaly zbrojit, do roka by ovládly svět.
- Je mnohem snazší a pro člověka bezpečnější vyjadřovat spíše negativní emoce.
- Rafael Nadal se mi dobře vyjímá na ploše.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)